Sociální sítě jsou dnes plné varování o tom, co všechno může dětem způsobit trauma. Jako mámy máme často pocit, že každá naše reakce může být osudová. Jenže jak poznat rozdíl mezi běžným stresem a skutečným traumatem? A jak jako rodiče zvládnout těžké chvíle, aniž bychom se z nich sami zhroutili?

O tom všem jsem si povídala s dětskou psycholožkou Terezou Marouškovou. V rozhovoru, který najdeš zde na YouTube, padlo mnoho uklidňujících i inspirativních myšlenek. 

Co je trauma – a co ještě není?

Trauma není každá „náročná situace“. Tereza vysvětluje, že trauma je především reakce nervového systému, kdy tělo a mysl zažijí něco, co už nezvládnou zpracovat. Může jít o jednorázovou událost i o dlouhodobé přetížení.

„Zatímco strach a stres jsou přirozené emoce a tělesné reakce, trauma vzniká tehdy, když na ně nemáme kapacitu.“

Často se setkává s tím, že rodiče se bojí, že už jeden nezdar může dítě poznamenat na celý život. Ale mozek i emoce jsou velmi plastické – děti se učí z opakování, a tak máme mnoho příležitostí věci napravit a zvládnout jinak.

Silné emoce nejsou nepřítel. Dítě potřebuje, abychom byli průvodci, ne záchranáři

Plačící dítě v nás spouští alarm. Chceme ho co nejrychleji utišit. Ale právě v těchto chvílích můžeme být pro dítě tím nejdůležitějším pomocníkem, když zůstaneme klidní a přítomní.

„Dítě pláče, protože komunikuje. A pláč není známka selhání, je to pozvání k regulaci a spojení.“

Podle věku dítěte se mění i význam pláče a způsoby, jak s ním pracovat. U miminek je důležitá reakce na biologické potřeby. U větších dětí už pláč často vyjadřuje i smutek, frustraci nebo potřebu podpory. Vždy ale platí – zastavit se, připojit se, a až pak řešit.

Rodičovská výbava: dech, dotek, empatie

Když je dítě v silné emoci, nejprve potřebuje naši regulaci. To neznamená „vysvětlovat“, ale být tam. Dýchat. Nabídnout objetí. Reagovat hlasem, pohledem, tělem.

„Nejdřív emoce, potom slova. Nejdřív kontakt, pak vysvětlení.“

Psycholožka Tereza doporučuje:

• Dechové cvičení – nádech na 3, zadržení na 3, výdech na 6 (aktivace klidu)
• Dotyk motýlích křídel – střídavé poklepávání na ramena (regulace hemisfér)
• Tanec, pohyb, smích – uvolnění napětí z těla, obnova vnitřní pohody
• Hra – děti si skrz hru zpracovávají zážitky, pokud jim necháme prostor

Úzkosti dětí nejsou vždy o dětech

Jedna z nejsilnějších částí rozhovoru se týká toho, jak náš stres ovlivňuje děti, i když se snažíme být co nejlepší. Rodiče často nemají vysoké nároky na děti, ale mají je sami na sebe a zapomínají na svou vlastní kapacitu.

„Úžasní rodiče přijdou s tím, že jejich dítě je úzkostné. A nakonec se ukáže, že oni sami jsou na pokraji sil.“

Sebepéče není sobectví, je to základní výbava pro každého rodiče. Pokud nemáme kapacitu, nemůžeme ji předat dál.

Trauma nevzniká z jedné chyby. Vzniká z dlouhodobého přetížení bez opory

Nikdo z nás není dokonalý rodič. A to je v pořádku. Každá situace je příležitostí naučit se něco nového – pro nás i pro dítě. Děti nečekají, že budeme perfektní. Potřebují nás opravdové, přítomné a laskavé. Včetně péče o sebe.

🎥 Celý rozhovor s psycholožkou Terezou Marouškovou najdeš tady.